Nikdy vás nenapadlo, že by byl život zábavný, kdybyste seděli na zadku a vše se dělo tak nějak jen kolem vás, ale bez vás? Kolikrát je člověk unavený nebo se zrovna neděje vše, jak by si přál a přes to všechno vždy dříve nebo později začne něco dělat.

Toto je třicátý čtvrtý pondělní článek na tomto blogu. Za tu dobu jsem vynechal tři pondělky, takže první článek vyšel před neuvěřitelnými třiceti sedmi týdny. Už se mě několik lidí ptalo, proč vůbec píšu?

Na prvním místě musím říci, že mě to baví. Rozhodl jsem se jít cestou netechnického psaní, protože si myslím, že je spousta serverů a fór, kde se fotografové perou o každé slovíčko v technických debatách. Domnívám se, že pro lidi, kteří mě z nějakého důvodu sledují toto není obsah, který by je bavil a musím říci, že ani mě by ho nebavilo psát pro můj web.

Fotografie, které se věnuji se přímo týká lidí a já se snažím pravidelným psaním těmto lidem (i zájemcům) poskytnou materiál, ve kterém se mohou seznámit s některými mými myšlenkami, protože nechci být pro lidi nečitelný. Nechci aby měli strach z toho, že nevědí koho si s sebou berou na důležité dny v životě, jako je třeba vlastní svatba nebo portrétní focení.

Každý článek je trochu jiný, každý si přečte jiný počet lidí. Dva články dokonce byly tak virální, že měli čtenost v tisících lidech, a to je vždy potěšující. Obsese přesnými čísly mě nutí sledovat všechny možné atributy mé činnosti, ale úplně nejvíce vás dostane, když z těch stovek a tisíců vám napíše reálný člověk s díky nebo připomínkou. To je něco, co vás doopravdy nabije a je jedno, že před tím jste napsali dalších 30 článků, které někdo četl, ale nijak se k nim nevyjádřil.

Mohu vám, ale s klidným srdcem říci, že do mé motivace k psaní doopravdy nepatří peníze, protože kdyby to o nich bylo, tak to zabalím po prvních pěti. Určitě jste si všimli, že na mém webu na vás žádná agresivní reklama nekřičí a mohu vám slíbit, že se to ani nezmění.

Asi nejsem jediný na světě, který je občas “paralyzovaný” - mám pocit, že vše stojí a že nejsem schopen rozpoutat ani bouři ve sklenici vody, ale nakonec se mi to vždy nějak podaří. A pokud takovou moc mám já, tak vy všichni taky.

Chci vám moc poděkovat, že se vracíte na můj web. Že mi jednou týdně obětujete pár minut čtení a že občas někdo z vás mi dá zpětnou vazbu. Hodně to pro mě znamená.