Vždy jsem měl hudbu strašně rád. Celý život jsem obdivoval muzikanty, a to co dokážou s nástroji dělat. Došlo to tak daleko, že jsem až v 16 letech sám začal hrát na kytaru a rovnou na elektrickou. Rád o sobě říkám, že jsem byl pseudomuzikant?

Proč pseudo?

Protože přiřadit si status muzikanta by bylo trochu drzé a stejně jsem to měl, když jsem se začal označovat za fotografa. Úplně původně můj pracovní FB profil nenesl tento status, ale bohužel nebyl na první pohled rozlišitelný od soukromého profilu a tím jsem byl dotlačen k používání statusu, prostě dát si nálepku, že teď jsem se rozhodl být fotografem. Třeba to někomu nedělá problém, ale mě vždy přijde drzé, když se nějak začnu označovat.

Za několik let aktivního hraní jsem prošel i přes nějaká zapadlá pódia s kapelou, která nikdy neměla uspět. Parta outsiderů, kteří se na jednom místě snaží dělat něco, co v průměru zajímá zhruba 5 lidí. Člověk si uvědomí, že i tak to má smysl, i když to na první pohled působí jako blbost.

Bojoval jsem dokola s jednou věcí. I když jsem střídal kytary a aparáty, tak mi přišlo že mám stále stejný zvuk. Chtěl jsem znít jako ten nebo onen, ale pořád jsem to slyšel jinak. Časem jsem si uvědomil, že před svým zvukem prostě neuteču…

A ve fotografii se mi stalo totéž, ale tentokrát s tím nebojuji, protože najít něco jako vlastní styl nebo konzistentní směr (který se neustále vyvíjí) je cestou, která se hledá těžce.

Ať děláte cokoliv a je vaším vzorem kdokoliv, tak nikdy nezapomínejte kdo doopravdy jste a jak se dělají chyby.

Proč chyby?

Znáte takové ty písně co se stanou hity? Kolikrát se jedná jen o rychlou výplň na album nebo nějakou chybu při hraní riffu. Chyby nenesou jen informační hodnotu, ale i jedno pravidlo:

Nikdy nesmíš přestat!

Stojíte na zapadlém pódiu, dole pod vámi paří těch 5 skalních fanoušků. Píseň máte dobře natrénovanou, ale najednou bubeník udělá drobnou chybu a vypadne mu palička na zem. Začne ji při hraní lovit v nohách a do toho se snaží bubnovat. V mžiku je někde jinde a najednou přestává hrát baskytarista, zpěvák přestává zpívat a vám běží hlavou, že to začíná být průser. Nepřestanete a hrajete dál i když se vše kolem “hroutí”.

Jak to dopadlo?

Nakonec se všichni chytli a dohráli jsme. Stačilo i přes chyby své nebo ostatních nepřestat a poučit se. Od té doby měl bubeník za páskem kalhot ještě jeden pár paliček.

Fotografie má tu moc být perfektní až sterilní, ale ve skutečnosti jsou takové snímky dobře hodnoceny jen v teoretických internetových diskuzích.

Jak jsem k tomuto tématu vůbec došel?

Před x lety jsem byl na premiéře filmu Once v malém městkém kině, které bylo počítám po letech narvané k prasknutí. První píseň filmu byla: “Say it to me now”, kterou mám od té doby rád. Včera jsem si ji chtěl pustit a našel jsem verzi, která přesně vystihuje vše o čem jsme se tu dnes spolu bavili.

Přeju vám příjemný poslech.